25.6.2016 – DEN PÁTÝ:
Trasa: Malínský kemp Pod mostem – Sedlec – Kutná Hora – Velký Rybník – Malešovice
***
Už jsem zažila příjemnější budíček, než jsou uječené děti ze sousedního stanu, proti kterým nepomohly ani špunty v uších!
Mým původním záměrem bylo přejet z Malína do centra autobusem a vyhnout se tak dalším kilometrům po asfaltu. Ranní operace puchýřů se ale zdařila dobře (mohla jsem chodit lépe než večer předešlého dne), a tak jsem se rozhodla si vzpomínkovou cestu Kutnou Horou řádně užít. I vyprané prádlo krásně uschlo,ale ranní horké slunko dávalo tušit, že to, co jsem měla na sobě, dlouho svěží a voňavé nezůstane, až opět pohltí litry potu…
***
Malínský most, kutnohorské vlakové nádraží, ÚNS (Ústav nerostných surovin) – tedy spíše jeho zbytky – to bylo místo mého prvního zaměstnání. Okál (páni – kdo z dnešních mladých tuší, co je to za typ domu???), montovaná ubytovna, kde jsme bydleli a která je vlastně „rodným domem“ mých synů, nyní slouží jako ubytovna Romů. Před ní se tyčila hromada vyřazeného nábytku a jánevímčehovšeho ještě… Zato přiléhající areál kutnohorské tabačky s moderní vrátnicí viditelně prosperuje, na rozdíl od spousty jedinečných historických budov ve městě.
***
To však už naštěstí není případ úchvatné Katedrály Nanebevzetí Panny Marie v Sedlci. Když jsme ještě byli téměř sousedé, katedrála byla nepřístupná. Zato teď, po rekonstrukci, její otevřená vrata zvala dovnitř, do chrámu ticha, krásy, velkoleposti a taky chládku. Počkala jsem, až vejde skupinka turistů, a po malé chvíli jsem sešla po schodech ke dveřím. Nevím, co se v tu chvíli stalo – znenadání mne zasáhla silná vlna pláče. Slzy jako hrachy se mi koulely po tvářích, když jsem vstoupila do nitra katedrály. Úžas z tvorby kameníků, malířů, řezbářů i architektů se mísil s ohromnou vděčností za čas, prožitý s rodinou v tomto městě. Vybavovala jsem si chvíle, na které jsem zapomněla, hlavou mi probíhaly oba porody mých synů i další drobné příhody, které jsme tu jako šťastní novomanželé a posléze i rodiče prožívali. Krásný čas to byl a ani teď bych z něho nevyměnila ani minutu!
Vlna emocí se za chvíli zklidnila a já si dychtivě užívala krásu vystavených obrazů a ostatních pokladů z naší minulosti. S batohem na zádech jsem vystoupala po původním samonosném schodišti až pod střechu, kde jsem se mohla projít nad klenbami, které jsem před chvilkou obdivovala z druhé strany – tak, jak je vídáme, když v chrámové lodi zakloníme hlavu. Byl to dechberoucí zážitek – vidět mistrně poskládané cihly, které tvoří úžasný členitý strop katedrály…
Chvíle zpomalení, ztišení, poděkování a uctění předků v tomto chrámu ducha, spolu s příjemným chladem kamene mne osvěžilo a potěšilo. S velkou chutí jsem vykročila do horkého dopoledne a namířila si to pro změnu do chrámu konzumu – nejbližší supermarket byl mým cílem, neboť má zásoba náplastí se povážlivě ztenčila.
Na rozdíl od katedrály, kde se tichoučce a pomalu procházelo jen nemnoho turistů, byl market obležený auty, zaplaven hlukem, smradem a davy koupěchtivých občanů s naloženými koši čehokoliv.
Nadechla jsem se, vnořila se do prostředí, kde mi bylo všechno jen ne příjemně a hledala nejkratší cestu k náplastem, k pokladně a pryč. Neměli, co jsem potřebovala: náplasti, co mi vydrží na noze déle než prvních pět kilometrů. Takže ještě najít lékárnu. Cestou vzpomínek jsem si říkala: škoda, že už tu asi nikoho neznám.
***
Na malou lékárnu jsem natrefila na starém, omšelém sídlišti. Sympatická a velice ochotná paní za pultem mi pomohla vybrat ty nejodolnější lepítka na puchýře a se zájmem se zeptala na můj cíl cesty. Když jsem jí řekla, kam mám namířeno, vykulila oči a nadšeně povídá: „Páni, to je úžasný! A knihu Divočina jste četla?“ Hnedle se rozhovor stočil i na film, co mne inspiroval. Když jsme si vzájemně vyměnily své zkušenosti z toulání po lesích a kopcích, kromě přání šťastné cesty jsem byla obdarována i malou konopnou mentolkou na unavené nohy. „A dejte mi, prosím, vědět, jak jste došla!“ Vytáhla jsem svou vizitku, abychom se zkontaktovaly. Sympaťanda si přečetla mé jméno, vykulila oči po druhé a povídá: „MARCELO…???“
Jsou lidé, kteří letmo projdou vašim životem, a zapomenete na ně. S Ivou jsme obě pracovaly v ÚNS, jen jsme se nepotkávaly příliš často. Jak málo stačilo: vyšla bych ze dveří a ani bychom se nepoznaly …
V tom letním horku naštěstí nikdo po lécích netoužil, a tak jsme mohly posedět u kávy, jahod a chlazeného melounu ještě hodinu po sobotní zavíračce. Bylo toho tolik k probrání za ta léta, co jsme se neviděly. No řekněte: jaká je pravděpodobnost takového setkání???
***
Rozradostněná jsem před polednem poděkovala za chutné občerstvení, vřele jsme se rozloučily a já, s úsměvem od ucha k uchu, pokračovala v cestě za dalším setkáním – tentokrát v areálu chrámu Svaté Barbory, kde hlučel středověký rej kejklířů i trhovců na každoročním Stříbření. Objevila jsem stříbrný krámek mé šikovné kamarádky Danielky Roudné a přichystala jsem jí i její pomocnici Monice (věřím, že milé) překvápko.
Brzy však bylo toho ruchu na mne moc. Už jsem opět toužila po klidu a lesním tichu. Danča mne ještě přepudrovala pudrem se stříbrným leskem (prý ať se to stříbří všude). Nahodila jsem batoh, zamávala děvčatům a vyrazila dál. Čekalo mne údolí Vrchlice a Velký rybník, který sliboval příjemné koupání. Cestou jsem míjela polorozpadlé domy i ty opravované, proměněné v luxusní sídla (schovaná za vysokými ploty a zdmi, odkud na mne štěkali psi, odhodlaní bránit pozemek svými tesáky před nevítanou a nebezpečnou poutnicí). Ulevilo se mi vždy, když mi stavení tohoto typu zmizelo za zády.
Pod hrází Velkého rybníka jsem objevila malý vodopád a studánku. Doplnila jsem zásoby vody a vydala se najít místečko, odkud se lze pohodlně vnořit do mokrého, osvěžujícího vodního živlu.
Mini-plážička se nacházela hned na rozcestí, u sympatické hospůdky, bohužel opět zavřené, a to dlouhodobě. Takový pech!
Místo ledové kofoly jsem si naprosto blažená užívala vodního živlu, cachtala je v něm jak malá Majda, ale zároveň jsem pozorovala mračna, která se houfovala přesně ve směru mé cesty. Představa, že mne čekají ještě asi čtyři kilometry do nejbližší vesnice a že bych měla jít v dešti, mne vyburcovala k akci. Konec relaxace, vzhůru na cestu! Ošetření puchýřů už se změnilo v rutinu, a když se v dáli ozvalo první hromobití, už jsem šlapala směr Malešov. Černý obzor, hromy a blesky mi daly křídla víc než red bull. Necelé čtyři kilometry jsem makala jak o život, smlouvajíc s blížící se bouří a Matkou Přírodou, žádajíc o slitování s nebohou poutnicí, která zkrátka NECHCE ZMOKNOUT!
Nad vchodem do malešovské hospůdky se skvěl nápis: PRVNÍ PŘÁTELSKÁ. A měli otevřeno! Hospůdka byla navíc vybavená dvěma měkkými gaučíky s polštáři. Jen jsem se na jeden z nich uvelebila a objednala si pivo, spadlo nebe. Lilo hodinu, dvě, tři… Já si dala první pivo, dvě… místo třetí zelňačku a pak kávičku. Moji pohodu ale pokazilo zjištění, že inzerované pokoje mají obsazené (a na gaučíku mne přes noc nechat nechtěli, i když jsem tak hezky škemrala). Nevyšel ani můj pokus dostat nocleh v malešovské tvrzi, která patří kamarádovi mého kamaráda. Zrovna tam probíhala středověká svatba a pan domácí přítomen nebyl. S odmítnutím jsem vlastně víceméněpočítala (viděla jsem se před chvílí v zrcadle na WC a nebyl to zrovna optimistický pohled).
Dopsala jsem si tedy deníček, skamarádila se s několika štamgasty a dala si s nimi to třetí pivko, u kterého jsem odpovídala na jejich otázky, cože to ženská sama takhle blbne. Pršelo další hodinu a pak další. I když déšť už byl slabší, nebe neslibovalo brzký obrat k lepšímu. Pomalu jsem se smiřovala s tím, že zakotvím někde v lese za vesnicí a že už asi budu muset vyrazit, abych našla nějaký vhodný plácek ještě před setměním. Když už jsem měla zaplaceno, batoh na zádech a loučila se s místními, kteří se zatím rozjařeně pustili do zpěvu sprostonárodních písní, jeden z nich se mě zeptal: „A to jako opravdu chcete spát v lese? Víte – já tu mám za hospodou stavební parcelu a takový přístřešek – nechcete se tam podívat, a když tak přespat tam? Pojďte, já vám to ukážu.“ Déšť byl zrovna jen mírný a já ke svému nadšení zjistila, že zahrada je krásně posekaná a pro stan jako dělaná. „Tak jo, já jdu ještě do hospody a pak přijdu“, odpověděl na lavinu mých díků pan Mirek a byl pryč.
Bleskurychle jsem postavila stan a až po uši zachumlaná do spacáku poslouchala šumění deště. Právě jsem se nořila do snů, když se ozvala hlučná kontrolní otázka: „Už spíte?“ „Skoro jo.“ „Tak dobrou!“
Občas přijde pomoc, až když s ní přestanete počítat. A od někoho, od koho byste to čekali nejméně.
Zázraky se dějí!
