22.6.2016 – DEN DRUHÝ:
Trasa: Horní Brusnice – Zvičina – Miletínské Lázně – Miletín – Červená Třemešná – Dachovy - Chlum u Hořic
***
Vyspaná do růžova, naplněná optimismem a odhodláním jsem vyrazila po asfaltu k Raisově chatě na Zvičinu, oblíbené to turistické místo. Kdeže včerejší mraky jsou! Slunce pálilo jak ďas od časného rána a dávalo tušit, že neblahá předpověď počasí, slibující 36 °C ve stínu, se naplní.
Krátké spočinutí ve stínu kvetoucí, voňavé lípy, dezinfekční hlt slivovice „na spálení červa“ – jak se u nás doma říkalo – a pokračovala jsem v cestě mezi poli, probarvenými záplavou modrých chrp i alejemi stařičkých třešní, pyšnících se bohatou rudou sladkou úrodou. No nenatrhejte si, když se vám jazyk lepí na patro vedrem!
S lehce přihlouplým, šťastným úsměvem jsem se kochala stády koní na pastvinách, množstvím zelených lesů i místy, kde široko daleko nebylo vidět stavení. Zato kapliček a křížů jsem minula mnoho. Co se asi stalo na všech těch místech, kde nám naši předci zanechali pomníky, překrásné pískovcové sochy, kapličky…? Jaká přání byla obsažena v modlitbách, které lidem pomáhaly snášet útrapy života? Kolik díkůvzdání z prostých úst za prosté dary života slyšela tato místa?
Velká vlna vděčnosti naplnila mou duši, hluboký klid mé srdce a hlavou mi zněla slova písně Jana Svěráka: Chválím tě, země má….
Vodu jsem doplnila u magické studánky v Miletínských Lázních, smyla prach a pot, jak to jen šlo a natěšená jsem pelášila do Miletína. Můj otec pocházel z tohoto kraje (ze Šárovcovy Lhoty) a stalo se tradicí vždy se cestou přes Miletín zastavit pro čerstvé originální Erbenovy modlitbičky. Neporušila jsem ji a s laskavou vzpomínkou na svého tátu jsem se ráda „pomodlila“.
Po chvíli přemýšlení, jak se vyhnout dalšímu asfaltovému úseku, byť s turistickými značkami, jsem zvolila trasu přes Červenou Třemešnou a pak po neskutečně rozbahněné polní cestě, která po chvíli končila ve svěže zeleném ovesném porostu. Nebylo moc moudré si to zkrátit polem nepolem… Zkuste si rozmixovat superpotravinu zelený ječmen a polít si tím nohy – tak nějak jsem vypadala na konci lánu, když jsem se konečně napojila na cestu směr Dachovy. Vlhčené ubrousky jakž takž pomohly odstranit ten zelený žabinec z mých nohou (kdo ví, jaký sajrajt obsahují, že si poradí i s takovou patálií!). Tohle opravdu nebyla dobrá volba cesty…
Hořický Chlum je rozhledna na nádherném místě, ale upřímně – byla jsem nesmírně šťastná, že byla zavřená. Těch devět otáček schodů už by mé nožky nevyšlapaly! A tak po krátkém oddychu jsem ťapala po hřebeni, vděčná za stín lesa, až k odbočce do obce Chlum. Ještě jedna pohodová noc mne čekala – u rodiny z otcovy strany.
Moc milé setkání to bylo: večeře, pivo a spousta třešní ve velikém sadu, na které jsme každoročně jezdili jako děti. A VZPOMÍNKY na ty, co už nejsou mezi námi, ale my jsme tu díky nim.
A v nohách 20 km. Usínala jsem unavená, šťastná a spokojená…
