4.7.2016 – DEN ČTRNÁCTÝ:
Trasa: Bukovina nad Protivínem – Vodňany – kemp Pražák
***
Když jsem konečně rozlepila své oči, bylo půl deváté. Venku se ozývaly zvuky lesa, ale nic víc, co by naznačovalo, že ve vedlejším stanu už je někdo vzhůru. V klidu a při denním světle jsem dopsala zase kousek deníčku. Když už jsem měla skoro sbaleno, konečně se mí spolupoutníci vykulili ze stanu. K snídani jsem navařila kotel vločkové kaše pro všechny, ale ouha! Jiříkovy lehce nakyslé ksichty naznačovaly, že kašičkám moc nefandí, což mi pak i potvrdil. A tak nedojedená část kaše putovala pod blízký pařez jako úlitba lesním duchům a zároveň přilepšení lesním potvůrkám.
Zatím se lesem začaly rozléhat zvuky motorové pily a kácených stromů, což urychlilo naše balení a ústup z lesa. Cestu k Protivínu jsme si opět hezky protáhli, když jsme se všichni nechali zmást jednou z vyšlapaných cest a sešli jsme ze značené trasy. V duchu jsem se poťouchle radovala, že se to nestává jen mně.
***
Hospůdka na protivínském náměstí uhasila naši žízeň a na tamnější chutný tatarák budu vzpomínat asi hodně dlouho…
Poslední společný úsek cesty nás vedl převážně podél Blanice až do Vodňan. Zatímco Jirka zjišťoval na autobusovém nádraží odjezd autobusu do Týna nad Vltavou k jejich autu, já jsem s hrůzou zjistila, že spásné místečko pro těžké chvíle (WC) v budově nádraží je uzamčen. Co teď? Nejmoudřejší variantou se jevilo doběhnout na blízké vlakové nádraží. Ajta krajta – stejná situace! Orosené čelo, bledé tváře, zpocená záda – uháněla jsem skrz parčík s úpěnlivou prosbou, ať najdu brzy nějaké otevřené pohostinství s pohostinnou onou místnůstkou. S batohem a staženou zadnicí jsem doběhla do útulné kavárny na náměstí opravdu v hodině dvanácté. Kdeže by mne napadlo na začátku cesty, kdy jsem měla potíž bágl dostat na záda a urazit s ním prvních několik kilometrů, že za pár dní s ním budu i běhat jako laňka!
S širokým blaženým úsměvem jsem se o pár minut později uvelebila na kavárenské předzahrádce a dala vědět Ivče, kam že jsem se to tak rychle ztratila. Přišli se rozloučit – autobus odjížděl za pár minut. Poslední poděkování, poslední foto, poslední obejmutí, zamávání a už mi mizeli v boční uličce.
***
Tak zase sama samotinká: s kapučínem, dortíkem, sluncem nad hlavou a posledními desítkami kilometrů před sebou. Dívala jsem se na skořicové srdce na kapučínu, umně vyvedené příjemnou usměvavou slečnou z kavárny prostě jen tak… Myslela jsem na Anetu a její písně, které se tolik dotýkají mého srdce. Vychutnávala jsem si zákusek, sluneční paprsky, tuto chvíli. Jsem teď a tady. JSEM. NA RADOSTI.
„Haló, vzhůru na cestu! Ještě šest kilometrů, děvenko!“ zavelel náhle vnitřní hlas. Pomalu jsem se vracela do reality – před sebou jsem měla ještě asi dvě hodinky chůze do plánovaného kempu. S vidinou sprchy a vypraného prádla jsem s námahou uvedla do chodu své tělo a opustila vodňanské náměstí. Na rozloučenou mi Vodňany připravily ještě jedno překvapení: na jednom z říčních ramen jsem objevila několik dřevěných vodních mlýnků, které si vesele klapaly v líném vodním proudu, pod přísným dozorem kamenného svatého na mostě. Kdosi tu vytvořil Řeku pohádek…
Vzpomínala jsem na čas, kdy jsem jako dítě s kamarády vyráběla jednoduché vodní mlýnky, které se pak točily na potůčcích, rozvodněných jarním táním. Zmrzlí, mokří a špinaví jsme se vracívali domů pro hrnek horkého čaje a někdy i pořádný výprask za to, jak vypadáme a kde jsme tak dlouho. Měla jsem báječné dětství – každou chvíli v náruči přírody…
S hlavou plnou vzpomínek a s úsměvem na tváři jsem prošla okolo říčky okrajovou vodňanskou čtvrtí a po rybářské naučné stezce se vnořila do krajiny, které vévodily rybníky, rybníčky, sádky či tajemná bažinatá zákoutí, skrytá v porostu vysokého rákosí. Krajina tolik odlišná od té, kde nyní žiji.
***
Poslední úsek cesty před kempem Pražák mi dal řádně zabrat – opět kopec, a navíc spousta komárů, kterým musela neskutečně vonět má zpocená, nasolená kůže. Pěkně si na mně pochutnávali, nehledíc na mé zuřivé plácání v zoufalé snaze zabít, zabít, zabít ty kruté krvesaje!
Malý a opět jen zpola zaplněný kemp byl naštěstí komárů prost. Stan jsem postavila ještě za světla a pak odsolila v teplé sprše sebe i oblečení. Zasloužené studené pivo bylo skvělou odměnou za další parádní den a dobře mne naladilo k sepsání dalších řádků do deníčku. Těšila jsem se na vydatný spánek, jen jsem nepočítala s několika puberty, kteří se rozhodli naplno si užít začínající prázdniny. Hlučně a nepříliš kultivovaně na sebe pokřikovali a pobíhali po kempu ještě dlouho do noci.
Však příští noc už zase budu o samotě v lese – ó jak jsem se těšila!
