Marcela Krčálová

Prožitkové semináře, Rodinné konstelace, Čokolády Jordis´

25.6.2016 – DEN PÁTÝ:

Trasa: Malínský kemp Pod mostem – Sedlec – Kutná Hora – Velký Rybník – Malešovice


***
Už jsem zažila příjemnější budíček, než jsou uječené děti ze sousedního stanu, proti kterým nepomohly ani špunty v uších!
Mým původním záměrem bylo přejet z Malína do centra autobusem a vyhnout se tak dalším kilometrům po asfaltu. Ranní operace puchýřů se ale zdařila dobře (mohla jsem chodit lépe než večer předešlého dne), a tak jsem se rozhodla si vzpomínkovou cestu Kutnou Horou řádně užít. I vyprané prádlo krásně uschlo,ale ranní horké slunko dávalo tušit, že to, co jsem měla na sobě, dlouho svěží a voňavé nezůstane, až opět pohltí litry potu…

***
Malínský most, kutnohorské vlakové nádraží, ÚNS (Ústav nerostných surovin) – tedy spíše jeho zbytky – to bylo místo mého prvního zaměstnání. Okál (páni – kdo z dnešních mladých tuší, co je to za typ domu???), montovaná ubytovna, kde jsme bydleli a která je vlastně „rodným domem“ mých synů, nyní slouží jako ubytovna Romů. Před ní se tyčila hromada vyřazeného nábytku a jánevímčehovšeho ještě… Zato přiléhající areál kutnohorské tabačky s moderní vrátnicí viditelně prosperuje, na rozdíl od spousty jedinečných historických budov ve městě.

***
To však už naštěstí není případ úchvatné Katedrály Nanebevzetí Panny Marie v Sedlci. Když jsme ještě byli téměř sousedé, katedrála byla nepřístupná. Zato teď, po rekonstrukci, její otevřená vrata zvala dovnitř, do chrámu ticha, krásy, velkoleposti a taky chládku. Počkala jsem, až vejde skupinka turistů, a po malé chvíli jsem sešla po schodech ke dveřím. Nevím, co se v tu chvíli stalo – znenadání mne zasáhla silná vlna pláče. Slzy jako hrachy se mi koulely po tvářích, když jsem vstoupila do nitra katedrály. Úžas z tvorby kameníků, malířů, řezbářů i architektů se mísil s ohromnou vděčností za čas, prožitý s rodinou v tomto městě. Vybavovala jsem si chvíle, na které jsem zapomněla, hlavou mi probíhaly oba porody mých synů i další drobné příhody, které jsme tu jako šťastní novomanželé a posléze i rodiče prožívali. Krásný čas to byl a ani teď bych z něho nevyměnila ani minutu!

Vlna emocí se za chvíli zklidnila a já si dychtivě užívala krásu vystavených obrazů a ostatních pokladů z naší minulosti. S batohem na zádech jsem vystoupala po původním samonosném schodišti až pod střechu, kde jsem se mohla projít nad klenbami, které jsem před chvilkou obdivovala z druhé strany – tak, jak je vídáme, když v chrámové lodi zakloníme hlavu. Byl to dechberoucí zážitek – vidět mistrně poskládané cihly, které tvoří úžasný členitý strop  katedrály…

Chvíle zpomalení, ztišení, poděkování a uctění předků v tomto chrámu ducha, spolu s příjemným chladem kamene mne osvěžilo a potěšilo. S velkou chutí jsem vykročila do horkého dopoledne a namířila si to pro změnu do chrámu konzumu – nejbližší supermarket byl mým cílem, neboť má zásoba náplastí se povážlivě ztenčila.


Na rozdíl od katedrály, kde se tichoučce a pomalu procházelo jen nemnoho turistů, byl market obležený auty, zaplaven hlukem, smradem a davy koupěchtivých občanů s naloženými koši čehokoliv.
Nadechla jsem se, vnořila se do prostředí, kde mi bylo všechno jen ne příjemně a hledala nejkratší cestu k náplastem, k pokladně a pryč. Neměli, co jsem potřebovala: náplasti, co mi vydrží na noze déle než prvních pět kilometrů. Takže ještě najít lékárnu. Cestou vzpomínek jsem si říkala: škoda, že už tu asi nikoho neznám.

***
Na malou lékárnu jsem natrefila na starém, omšelém sídlišti.  Sympatická a velice ochotná paní za pultem mi pomohla vybrat ty nejodolnější lepítka na puchýře a se zájmem se zeptala na můj cíl cesty. Když jsem jí řekla, kam mám namířeno, vykulila oči a nadšeně povídá: „Páni, to je úžasný! A knihu Divočina jste četla?“ Hnedle se rozhovor stočil i na film, co mne inspiroval. Když jsme si vzájemně vyměnily své zkušenosti z toulání po lesích a kopcích, kromě přání šťastné cesty jsem byla obdarována i malou konopnou mentolkou na unavené nohy. „A dejte mi, prosím, vědět, jak jste došla!“ Vytáhla jsem svou vizitku, abychom se zkontaktovaly. Sympaťanda si přečetla mé jméno, vykulila oči po druhé a povídá: „MARCELO…???“

Jsou lidé, kteří letmo projdou vašim životem, a zapomenete na ně. S Ivou jsme obě pracovaly v ÚNS, jen jsme se nepotkávaly příliš často. Jak málo stačilo: vyšla bych ze dveří a ani bychom se nepoznaly …
V tom letním horku naštěstí nikdo po lécích netoužil, a tak jsme mohly posedět u kávy, jahod a chlazeného melounu ještě hodinu po sobotní zavíračce. Bylo toho tolik k probrání za ta léta, co jsme se neviděly. No řekněte: jaká je pravděpodobnost takového setkání???

***
Rozradostněná jsem před polednem poděkovala za chutné občerstvení, vřele jsme se rozloučily a já, s úsměvem od ucha k uchu, pokračovala v cestě za dalším setkáním – tentokrát v areálu chrámu Svaté Barbory, kde hlučel středověký rej kejklířů i trhovců na každoročním Stříbření. Objevila jsem stříbrný krámek mé šikovné kamarádky Danielky Roudné a přichystala jsem jí i její pomocnici Monice (věřím, že milé) překvápko.

Brzy však bylo toho ruchu na mne moc. Už jsem opět toužila po klidu a lesním tichu. Danča mne ještě přepudrovala pudrem se stříbrným leskem (prý ať se to stříbří všude). Nahodila jsem batoh, zamávala děvčatům a vyrazila dál. Čekalo mne údolí Vrchlice a Velký rybník, který sliboval příjemné koupání. Cestou jsem míjela polorozpadlé domy i ty opravované, proměněné v luxusní sídla (schovaná za vysokými ploty a zdmi, odkud na mne štěkali psi, odhodlaní bránit pozemek svými tesáky před nevítanou a nebezpečnou poutnicí). Ulevilo se mi vždy, když mi stavení tohoto typu zmizelo za zády.

Pod hrází Velkého rybníka jsem objevila malý vodopád a studánku. Doplnila jsem zásoby vody a vydala se najít místečko, odkud se lze pohodlně vnořit do mokrého, osvěžujícího vodního živlu.
Mini-plážička se nacházela hned na rozcestí, u sympatické hospůdky, bohužel opět zavřené, a to dlouhodobě. Takový pech!

 
Místo ledové kofoly jsem si naprosto blažená užívala vodního živlu, cachtala je v něm jak malá Majda, ale zároveň jsem pozorovala mračna, která se houfovala přesně ve směru mé cesty. Představa, že mne čekají ještě asi čtyři kilometry do nejbližší vesnice a že bych měla jít v dešti, mne vyburcovala k akci.  Konec relaxace, vzhůru na cestu! Ošetření puchýřů už se změnilo v rutinu, a když se v dáli ozvalo první hromobití, už jsem šlapala směr Malešov. Černý obzor, hromy a blesky mi daly křídla víc než red bull. Necelé čtyři kilometry jsem makala jak o život, smlouvajíc s blížící se bouří a Matkou Přírodou, žádajíc o slitování s nebohou poutnicí, která zkrátka NECHCE ZMOKNOUT!


Nad vchodem do malešovské hospůdky se skvěl nápis: PRVNÍ PŘÁTELSKÁ. A měli otevřeno! Hospůdka byla navíc vybavená dvěma měkkými gaučíky s polštáři. Jen jsem se na jeden z nich uvelebila a objednala si pivo, spadlo nebe. Lilo hodinu, dvě, tři… Já si dala první pivo, dvě… místo třetí zelňačku a pak kávičku. Moji pohodu ale pokazilo zjištění, že inzerované pokoje mají obsazené (a na gaučíku mne přes noc nechat nechtěli, i když jsem tak hezky škemrala). Nevyšel ani můj pokus dostat nocleh v malešovské tvrzi, která patří kamarádovi mého kamaráda. Zrovna tam probíhala středověká svatba a pan domácí přítomen nebyl. S odmítnutím jsem vlastně víceméněpočítala (viděla jsem se před chvílí v zrcadle na WC a nebyl to zrovna optimistický pohled).

Dopsala jsem si tedy deníček, skamarádila se  s několika štamgasty a dala si s nimi to třetí pivko, u kterého jsem odpovídala na jejich otázky, cože to ženská sama takhle blbne. Pršelo další hodinu a pak další. I když déšť už byl slabší, nebe neslibovalo brzký obrat k lepšímu. Pomalu jsem se smiřovala s tím, že zakotvím někde v lese za vesnicí a že už asi budu muset vyrazit, abych našla nějaký vhodný plácek ještě před setměním. Když už jsem měla zaplaceno, batoh na zádech a loučila se s místními, kteří se zatím rozjařeně pustili do zpěvu sprostonárodních písní, jeden z nich se mě zeptal: „A to jako opravdu chcete spát v lese? Víte – já tu mám za hospodou stavební parcelu a takový přístřešek – nechcete se tam podívat, a když tak přespat tam? Pojďte, já vám to ukážu.“ Déšť byl zrovna jen mírný a já ke svému nadšení zjistila, že zahrada je krásně posekaná a pro stan jako dělaná. „Tak jo, já jdu ještě do hospody a pak přijdu“, odpověděl na lavinu mých díků pan Mirek a byl pryč.


Bleskurychle jsem postavila stan a až po uši zachumlaná do spacáku poslouchala šumění deště. Právě jsem se nořila do snů, když se ozvala hlučná kontrolní otázka: „Už spíte?“ „Skoro jo.“ „Tak dobrou!“
Občas přijde pomoc, až když s ní přestanete počítat. A od někoho, od koho byste to čekali nejméně.

Zázraky se dějí!

 

RSS
Santiago de Volary
Santini - Chrám Nanebevzetí Panny Maie, Sedlec
Santini - Chrám Nanebevzetí Panny Maie, Sedlec
 
Detail obrázku
Romantické zákoutí kutnohorské
Romantické zákoutí kutnohorské
 
Detail obrázku
Milé setkání na historických trzích u Barbory
Milé setkání na historických trzích u Barbory
 
Detail obrázku
Stánek úžasné šperkařky Daniely Roudné
Stánek úžasné šperkařky Daniely Roudné
 
Detail obrázku
Chvilka snění s Danielou
Chvilka snění s Danielou
 
Detail obrázku
Kutnohorská vinice
Kutnohorská vinice
 
Detail obrázku
Obnovená vinice nad Vrchlicí
Obnovená vinice nad Vrchlicí
 
Detail obrázku
Tvář nad řekou
Tvář nad řekou
 
Detail obrázku
Porosty břečťanu okolo Vrchlice
Porosty břečťanu okolo Vrchlice
 
Detail obrázku
Krásný den a na stezce okolo Vchlice nikdo...
Krásný den a na stezce okolo Vchlice nikdo...
 
Detail obrázku
Hra světla, stínu a kaštanu
Hra světla, stínu a kaštanu
 
Detail obrázku
DSCN2821
DSCN2821
 
Detail obrázku
...A stál tam jako svatý na mostě!
...A stál tam jako svatý na mostě!
 
Detail obrázku
Starý mlýn se mění na luxusní sídlo za vysokou zdí
Starý mlýn se mění na luxusní sídlo za vysokou zdí
 
Detail obrázku
Říční poezie
Říční poezie
 
Detail obrázku
DSCN2832
DSCN2832
 
Detail obrázku
I tady kdysi žili lidé...
I tady kdysi žili lidé...
 
Detail obrázku
Vodopád pod Velkým rybníkem
Vodopád pod Velkým rybníkem
 
Detail obrázku
Letní Vrchlice
Letní Vrchlice
 
Detail obrázku
DSCN2844
DSCN2844
 
Detail obrázku
Malešov. Vstoupila jsem a spadlo nebe...
Malešov. Vstoupila jsem a spadlo nebe...
 
Detail obrázku
 
 
Powered by Phoca Gallery

 

Copyright © 2017  Marcela Krčálová - Průvodce osobním rozvojem

 

Kompletní tvorba webových stránek Náchod - Webovky pro Vás - Sylvie Novotná