Marcela Krčálová

Prožitkové semináře, Rodinné konstelace, Čokolády Jordis´

5.7.2016 – DEN PATNÁCTÝ:

Trasa: kemp Pražák – ves Pražák – Svobodné hory – Bavorov – Dub – Čarouše – Husinec

***

Opět mi nebylo dáno vyspat se do růžova. Malí piskoříci a aktivní cykloturisté hlučeli v kempu od brzkých ranních hodin. Zatímco poslední kapky rosy na stanu osychaly pod paprsky ranního slunce, uvařila jsem si jednu z posledních snídaní, zakončenou instantní kávou z kiosku. Nedočkaví cyklisté už vyrazili hltat další kilometry, a když mi trochu uschlo i večer vyprané prádlo, opouštěla jsem již téměř prázdný kemp.

Ranní rozjezd nebyl zrovna příjemný – znovu tvrdý asfalt a silnice bez krajnic. Kráčela jsem s pocitem, že řidičům překážím. Opět jsem se bála, že mne při předjíždění některý z pirátů silnic smete. Jak jsem si oddychla, když náhle značená trasa odbočila, překřížila železnici a byť stále asfaltová, vedla paralelně s hlavním tahem a sloužila spíš jako cyklostezka. Byla lemovaná starými třešňovými stromy, štědře nabízejícími mlsné poutnici své rudé plody léta. Každý strom byl navíc jiné odrůdy. Z každého jsem si natrhala, a i třešňové náušnice vyrobila…. Nepamatuji se, že bych za svůj život ochutnala tolik chuťově odlišných druhů třešní, jako na tomto úseku cesty!

Na návsi vísky Pražák mi chvíli trvalo, než jsem objevila, kudy vede značená cesta (no přeci nepoužiji mapu, že…). Nadchla mne cedule, na které mimo jiné stálo, jaké staré odrůdy ovocných stromů byly nově vysázeny kolem cesty. Jen houšť a mé velké díky nadšencům, kteří se do toho pustili.

***

Cesta, vedoucí alejí mladých stromů začala mírně stoupat až k lesu, kde jsem objevila opravený židovský hřbitov. V tichu a s úctou k doteku historie jsem se vnořila do zvláštní atmosféry tohoto místa. Hebrejské nápisy na náhrobcích, pro mne nečitelné a svojí kulturou tak vzdálené, však mluvily jasnou řečí: Byli jsme lidé a žili jsme své příběhy tady, tak, jak jsme uměli. Patřili jsme k tomuto místu, k této zemi, jsme a provždy budeme součástí její historie…

***

Stoupající cesta vedla oblastí, nesoucí hrdý název Vodňanské Svobodné hory.  Na nejvyšším vrcholu stál další z železných křížků, u kterého kvetla má oblíbená divoká lilie zlatohlavá. Když jsem vyšla na kraj lesa, přede mnou se otevřel nádherný výhled do kraje – na Bavorov a šumavské vrchy. Tam v dáli, tam někde jsou Volary… Dojdu tam pozítří?

A kudy tudy do Bavorova? Kolovrátek v mé hlavě si prozpěvoval stále dokola vlezlou píseň: Kdyby byl Bavorov, co jsou Vodňany… Kdyby byl Bavorov, co Prachatice… a za chvíli znovu a znovu, dokud jsem nezapadla do hospůdky na bavorovském náměstí. Půllitr kofoly a dva talíře knedlíčkové polévky jsem měla v sobě natotata a pak radši honem pryč z městečka, dál od divných pohledů místních občanů.

***

Když se vydáte do Santiaga de Compostella, jste poutníci. Mušle je vaším symbolem a značí i trasu Svatojakubské cesty. Jsou zde nachystané ubytovny pro poutníky, máte poutnický pas. Potkáváte další poutníky nebo část cesty kráčíte s nimi, pokud chcete…Když se vydám jen tak na pouť z Trutnova do Volar – co jsem? Poutnice, turistka, pocestná, vandrovnice, tulačka…?

NO NAME. Anebo ještě přesněji – jak odpověděla babička své malé vnučce, když jsem je v jedné vsi míjela a pozdravila: Vnučka: „Jé babi, kdo to byl?“ Babička: „Copak já vím? Nějaká paní…“

Kdo tedy jsem? Asi to všechno dohromady. Nevím, KDO přesně jsem, ale cítím naplno, že JSEM… Nikoho nezajímám, málokdo mne vnímá… Občas někdo pozdraví či odpoví na můj pozdrav. Málokdo se zastaví, podívá, vnímá, zajímá se, zapřede rozhovor, zeptá se... A ono mi to nevadí. Je to tak v pořádku. Já jsem v pořádku a mé okolí taky. Je mi milo da duši a s úsměvem jdu dál. Klidná, radostná, spokojená. Smířená….

***

Po rozpálené silnici jsem ťapala až na rozcestí Hájek, kde v plechové zastávce autobusu opět chyběla jakákoliv lavička. Poseděla jsem si na břehu příkopu a uvědomila si, že toto je trasa, kudy jezdím do Volar autem. Jak je to jiné, kráčet, co noha nohu mine, než se tu prohnat za rachotu motoru…

Pokračovala jsem směrem na Borčice. Cesta již byla vlídnější. Vedla ve stínu lesa a byla lemována plácky zralých voňavých lesních jahod. S údivem jsem zjistila, že je při troše šikovnosti dokáži sbírat v podřepu  i s batohem na zádech, aniž by mne při mírném předklonu přizabil.

Dub, Čarouše a další asfalt do Budkova. Nožky už úpěnlivě prosily o pauzu. Smlouvala jsem s nimi, ať vydrží alespoň na náves. Na hrázi místního rybníka jsem minula velkou dřevěnou sochu anděla, vyřezanou z torza staré lípy, která zde kdysi rostla. Poděkovala jsem svým strážným andělům, že jsem došla až sem a požádala je, ať nade mnou dlí nejen v poslední dny mé pouti. A po chvíli jsem se zhroutila ve stínu lip na budkovské návsi, okukována zvědavými dětmi, kteří byli v té chvíli jediným viditelným důkazem, že ve vsi někdo bydlí. Na lesní cestě do Husince proti mně běželi dva muži – otec a syn. Zastavili se přede mnou a otec povídá: „Tak je to pravda, že se ve zdejších lesích potulují víly!“ Stačilo pár vět, které jsme si vyměnili a věřím, že pro nás všechny byl v tu chvíli svět zase o kousek hezčí. Pánové si odskočili z blízké chalupy přes kopec do Husince na pivo. Od nich jsem se dověděla, že tam právě probíhají velké slavnosti. No jasně!  Husinec – rodiště Mistra Jana Husa a dnes je předvečer jeho svátku!

****

Najednou jsem si uvědomila, že bych měla oslavovat, neboť jsem byla pokřtěna právě v církvi Československé – husitské. A ono nic… Žádný pocit sounáležitosti, jen to, že jsem si tenkrát nemohla zvolit, v co věřit. Místo toho jsem silně vnímala svou nulovou ochotu patřit k jakékoliv církvi, ale zároveň i úctu ke křesťanské historii své země. Ano, tak to bylo… A jak to mám teď? Důvěřuji síle a moudrosti Života, přírody, lásky. Tolik, tolik toho nevím, ale učím se s tím žít. Už nechci poznat všechna tajemství. Teď, právě TEĎ, však poznávám především sebe….

******

Od mého odchodu z Bavorova jsem se pokoušela dovolat mé kamarádce Editě – krásné ženě, čarodějce, masérce, která mimo jiné dokáže stvořit překrásné dřevěné plastiky (mimochodem i s použitím motorové pily, což není nářadí pro jemnou ženu příliš typické). „Účastník je nedostupný“ hlásil chladný hlas v telefonu. Myslela jsem, že bude nejspíš někde ve světě. No co – tak se u ní zastavím, a buď doma bude, nebo ne. Prošla jsem městečkem, kterým proudily davy lidí na večerní hudební festiválek, až dolů k řece a odbočila na nábřeží k malému známému domku hned vedle pizzerie, zahalené do svůdných vůní skvělého jídla.

Edita právě stála ve dveřích.

Dívala se na mne jak na zjevení. Padly jsme si do náruče a domluvily se, že si zajdu dát něco na zub a pak posedíme. Už nebylo kam spěchat, stejně jsem měla v plánu přespat někde v lesích u husinecké přehrady. Pizzerie byla našlapaná téměř do posledního místa a taky jsem na svou pizzu čekala zatraceně dlouho. Chutnala však skvěle a kousek jsem si schovala ještě na netradiční snídani.

Nasycená a spokojená jsem usedla vedle Edity k čerstvě natřenému starému truhlářskému ponku před domem, na který po chvíli přistála silná, horká káva a kus čerstvého domácího koláče. Dlouho jsme se s Editou neviděly, bylo o čem povídat. A pak mne náhle napadla drzá myšlenka, kterou jsem navíc dokázala zformulovat v prosbu a říct nahlas: „Poslyš, Edito, mohla bych tě poprosit o krátké namasírování těch mých uťapaných nohou?“ Edita vykulila oči a povídá: „To snad není možný – dva dny nosím v hlavě myšlenku, že bych někomu měla umýt nohy…“

Odběhla pro lavor s vodou, nasypala do ní voňavou sůl, jemně mi mé nožky omyla (až jsem se trochu styděla), v průběhu našeho povídání je namazala krémem a skvostně namasírovala. Cítila jsem se jak v sedmém nebi, blažená Blaženka…

Zatím se pomalu stmívalo, byl čas hledat si nocleh.Edita mi ještě nabídla, že mne doveze autem k přehradě. S vděčností jsem její návrh přijala. Drze projela město, již uzavřené kvůli lampionovému průvodu, žertujíc s pány, kteří uzávěry střežili, pomáhali a chránili. Rozloučily jsme se u odbočky k přehradě, kde mi ještě ukázala místo, kde by mělo být tábořiště s ohništěm. 

Naplněná dojmy z krásného setkání jsem vyrazila zšeřelou loukou vůbec ne k vodě, ale znovu jsem stoupala k lesu a lesem do kopce. Na chvíli jsem se zase ztratila, pak se znovu našla a místo dole u vody jsem nocovala na kopci, na mechovém polštáři pod korunami majestátních borovic.

***

Jako každý večer před spaním jsem šeptala slova modlitby, kterou jsem před pár léty objevila. Neznám jinou, do které bych tak ochotně vkládala všechna vroucí přání svého srdce:

 

Věčná Jednoto,

která nám mlčky zpíváš,

která nás učíš skrze nás,

veď mé kroky pevně a moudře,

ať kráčeje vnímám tvé učení,

ať vzdávám čest účelu všech věcí.

Pomoz mi všeho se dotýkat s úctou

a vždycky mluvit zpoza očí.

Ať pozoruji, ale nesoudím.

Ať nezpůsobím žádnou škodu

a po mé návštěvě zde

ať zůstane jen hudba a krása.

A až se zas navrátím do Věčnosti,                                                                                                                     

ať je kruh uzavřený a spirála širší.                               

*Bea Lakeová

 

RSS
Santiago de Volary
Ves Pražák - jeden z památníků
Ves Pražák - jeden z památníků
 
Detail obrázku
Ves Pražák a další památník
Ves Pražák a další památník
 
Detail obrázku
Ves Pražák
Ves Pražák
 
Detail obrázku
Ves Pražák
Ves Pražák
 
Detail obrázku
DSCN7713
DSCN7713
 
Detail obrázku
Rekonstruovaný židovský hřbitov nad vsí Pražák
Rekonstruovaný židovský hřbitov nad vsí Pražák
 
Detail obrázku
Židovský hřbitov nad vsí Pražák
Židovský hřbitov nad vsí Pražák
 
Detail obrázku
I oni žili v naší zemi...
I oni žili v naší zemi...
 
Detail obrázku
Nezapomínáme, milí předci...
Nezapomínáme, milí předci...
 
Detail obrázku
DSCN7720
DSCN7720
 
Detail obrázku
Vodňanské Svobodné hory
Vodňanské Svobodné hory
 
Detail obrázku
Nejsem si tím tak docela jista...
Nejsem si tím tak docela jista...
 
Detail obrázku
Vodňanské Svobodné hory
Vodňanské Svobodné hory
 
Detail obrázku
Šumava se blíží...
Šumava se blíží...
 
Detail obrázku
DSCN7731
DSCN7731
 
Detail obrázku
DSCN7733
DSCN7733
 
Detail obrázku
DSCN7734
DSCN7734
 
Detail obrázku
DSCN7735
DSCN7735
 
Detail obrázku
Druhý život staré lípy na hrázi
Druhý život staré lípy na hrázi
 
Detail obrázku
Chátrající krása
Chátrající krása
 
Detail obrázku
DSCN7739
DSCN7739
 
Detail obrázku
DSCN7742
DSCN7742
 
Detail obrázku
Kdo umí - umí!
Kdo umí - umí!
 
Detail obrázku
Vítejte k nám!
Vítejte k nám!
 
Detail obrázku
Domečku, domečku, kdo v tobě přebývá?
Domečku, domečku, kdo v tobě přebývá?
 
Detail obrázku
Sluníčko a šikovná řezbářka Edita
Sluníčko a šikovná řezbářka Edita
 
Detail obrázku
 
 
Powered by Phoca Gallery

 

Copyright © 2017  Marcela Krčálová - Průvodce osobním rozvojem

 

Kompletní tvorba webových stránek Náchod - Webovky pro Vás - Sylvie Novotná