Marcela Krčálová

Prožitkové semináře, Rodinné konstelace, Čokolády Jordis´

30.6.2016 – DEN DESÁTÝ:

Trasa: Šelmberk – Mladá Vožice – Horní Hrachovice – Pohnánec – TÁBOR

***

Sedm hodin a už takové krásné ráno - po noci na mechovém lůžku, kdy mne hlídaly muchomůrky a holubinky. Ovšem houby s rýží od večeře nebyly zrovna snídaní, která by mne rozdováděla. Oběhla jsem okolní borůvčí a hned bylo co mlsat. Energetické rezervy i pitný režim jsem doplnila Wayasou (čajem z byliny z ekvádorských pralesů) a hurá na cestu.

V hlavě se mi honila otázka dne: Dojdu až do Tábora? Ujdu po devíti dnech celých 30 km? Cítila jsem se sice skvěle, ale moc jsem nevěřila, že by se mi to povedlo. Nezřídka se mi stává, že mám velké oči, ale naštěstí jsem se už naučila nezoufat si, když jsou věci jinak. Když dojdu – bude to paráda, když ne, tak se s toho nepřevalím, že. Včera jsem vyšplhala na oba Blaníky a takové kopce už mne v této etapě přeci nečekají.

Mé nožky byly nesmírně spokojené s cestičkami, které vedly převážně voňavým lesem. Příliš mne nezbrzdil ani kopec na opravenou rozhlednu Šelmberk. Jen jsem nějak neměla chuť vystoupat na ni. Však nemusím mít všechno… Potěšila mne i rekonstruovaná tvrz pod rozhlednou, kterou dává dohromady parta mně sympatických nadšenců. Ale to mne můj vnitřní „hecař“ začal znovu popohánět, abych se nezdržovala, protože velký kus cesty byl ještě přede mnou.

***

Mladá Vožice bylo další městečko, které jsem navštívila poprvé. Na vyhlídce nad městem a okolo ní byl nezvykle čilý ruch. Pubertální žactvo sem vyrazilo oslavit konec školního roku poté, co právě obdrželo letošní vysvědčení.

Vnitřní „pohaněč“ mne přísně hnal dál. „Nene, na kopec ke kostelu křížovou cestou nepůjdeš, stálo by tě to hodně sil, chceš snad dnes dojít do toho Tábora, ne? Koukej najít pořádnou hospodu, potřebuješ kotel zeleniny a pak žádné zdržování, takhle bychom se nikam nedostali...“

Povolená hodina regenerace s mísou chutného řeckého salátu, kofolou a kávičkou proběhla v hospůdce „Na Růžku“, na kterou jsem si navíc odnesla i drobnou památku v podobě natržených kalhot od poškozené lavičky. Ale přeci si nenechám zkazit náladu takovou maličkostí!

***

Značka vedla okružní trasou městem a posléze kolem velkokapacitního teletníku. Sevřelo se mi srdce, když jsem viděla řady podivných plastových přístřešků s plůtkem ohraničujícím prostor, na kterém se chudák tele nemůže ani otočit, a to vše v letním vedru nad 30°C... Nejsem zrovna zapálený bojovník za práva zvířat, ale vyrůstala jsem poblíž pastvin, kam od jara do podzimu každé ráno putovaly krávy za šťavnatou pící. A se všemi zvířaty, chovanými doma, jsme zacházeli s jistou mírou úcty. Naše králíky jsme volali jménem a jako děti jsme je zkrátka obrečely, když přišel čas jejich poslední cesty - na pekáč. Tak to v hospodářství chodilo. Každý živý tvor měl svůj příběh. „Nevyráběli“ jsme maso...

***

Svíravé pocity úzkosti pomalu odplouvaly, když jsem se opět vnořila mezi stromy a kráčela alejí stařičkých třešňových stromů, které mi nabízely své rudé, sladké plody jako vítaný dezert. Ochutnala jsem třešně snad z každého stromu, který jsem míjela. Na kopci mezi poli při malé přestávce jsem je řádně zalila vodou, vzpomínajíc na příběh z kreslených Rychlých Šípů. Jeden z nich nedal na varování moudrého Mirka Dušína, že na třešně se nepije, a užil si krutý bolobřich. Byl to Červenáček, nebo snad Jindra Hojer? Naštěstí mám asi lepší trávení než dotyčný nepoučitelný hoch...

Šlapala jsem dál mezi loukami, když najednou mé nohy už nemohly vydržet v botách. Kousek cesty jsem šla naboso, pak v ponožkách a při tom velkém soustředění na au- au-au kroky jsem se vyloupla ve vesnici Horní Hrachovice, kterou jsem nejenže neměla na trase, ale nebyla ani v mapě. Značka zase v háji! Tedy spíš místo v háji opět na asfaltce. A když jsem se konečně na další křižovatce našla, čekaly mne opět dva kilásky po silnici navíc. Zrovna v takový den! Vidina, že dojdu do Tábora, se pomalu rozplývala. A ještě k tomu svůdná zastávka autobusu přímo přede mnou tolik lákala....

Směr Pohnánec – kopec – asfalt. Tak jo... Odhodlaně jsem vyrazila vpřed. Po chvíli mé tělo přešlo opět do jakéhosi robotického režimu. Krok za krokem, stejné tempo, raz-dva, raz-dva, levá-pravá... a najednou jsem stála v Pohnánci před obecním úřadem na travnatém prostranství, kde jsem sebou plácla a tupě zírala do nebe. Na jeden zátah, bez zastávky či chvíle odpočinku. Divné, prostě divné!

***

Tábor – necelých 10 km. To dám! TO DÁM!!! „Hecař“ byl na koni. „Máš dobrý čas! Do devíti večer dojdeš, uvidíš! Už nebude takové vedro... Kemp, večeře, pivo, chatička, sprcha, VYPEREŠ SI...vstávej, šlapej, nevrč!“

A tak jsem ukecala samu sebe. Po ošetření puchýřů, které se konečně začaly zmenšovat a hojit, jsem hodila batoh na záda a pomalu vyrazila – jak jinak než po asfaltu až na odbočku Pod HomolÍ. Změna červené značky na modrou, další kilometr polní cestou... a najednou se přede mnou otevřel výhled na Tábor. A taky na Temelín. A tam daleko na obzoru byla ONA – Šumava.

„A ku...“, vyhrkla jsem s vytřeštěnýma očima. Tam jako že mám dojít? Čí to byl nápad, tenhle výlet? Blázen, je to blázen! Rusky se to prý řekne nádherně: Těbje kríša ujechala!!! (Píši foneticky, neb ne každý vládne znalostí azbuky.)

***

Zaparkovala jsem u pařezu a vyslala SOS své drahé kamarádce. V této chvíli jsem moc potřebovala něčí podporu. A od koho jiného se nechat podpořit než od člověka, který již několik let statečně a houževnatě prochází Životem pomocí dvou berlí. Na společných vandrech jsme kdysi rády sladily svůj krok i hlasy u kytar a u planoucích ohňů. Dnes nás dělí hodně kilometrů, přesto si troufám říct, že jsme si se Sojkou - Řepou Luckou Neumannovou bližší než kdy dříve. Její obdivuhodná vůle, síla a specifický černý humor je mi opravdovou inspirací. „I pád na držku je pohyb vpřed“ je věta, kterou komentuje svou situaci, když se občas sbírá ze země poté, kdy ji berle či nohy zradily. Milá Řepo, celou cestu jsi šla se mnou, v mém srdci a v mých myšlenkách!

***

Vykecala jsem se jí do telefonu, zasmály jsme se tomu všemu a já najednou věděla, že dojdu. Ne že bych musela, ne že si chci dokázat, že to dám, ale že to prostě dojdu.

Chechtajíc se a opakujíc si ruskou verzi věty: Ty ses zbláznila“ stále dokola jako mantru, vnořila jsem se do krásných lesů, připomínajících zelené království pohádek z mechu a kapradí. Poslední krátkou pauzu jsem si udělala na kraji lesa hned vedle hříbka, který vykukoval z mechové hromádky. Hub všech možných druhů okolo cesty v tomto kraji výrazně přibylo. Odolat mé houbařské vášni a nesesbírat je znamenalo pro mne velkou zkoušku v sebeovládání. Tak jsem radši svého nenasytného „vnitřního sběrače“ uchlácholila alespoň několika hrstmi borůvek.  

Čekala mne poslední hodinka chůze.

U prvního z rybníků v okolí Tábora jsem konečně potkala nějaké lidi. Dva mladé páry mi popřály dobrý den s upřímnými úsměvy, jaké jsem na své pouti viděla u kolemjdoucích jen málokdy. Krásné to přivítání téměř v cíli této etapy!

Zadní branou jsem vešla do kempu u Knížecího rybníku. Začaly prázdniny – čekala jsem tedy, že kemp bude nacpaný k prasknutí, a zatím jsem míjela většinu chatek prázdných, několik stanů a pár karavanů...

Kemp byl dlouhý víc jak půl kilometru. K recepci jsem dorazila přesně v osm. Pán, který mne ubytovával, se na mne díval zvláštně, když jsem chtěla chatku sama pro sebe. „Chatka vás stojí 465 Kč. Nechcete radši pohodlný pokoj v hotelu za 600? Máte to i s televizí!“ „Jasně, pokud si v pokoji mohu rozvěsit šňůry na prádlo a pověsit tam po vyprání veškeré své oblečení!“ Pán se, chudák, nesmírně vyděsil: „No to ne, to ne, pokoje jsou nové, po rekonstrukci!“ „Tak já bych prosila tu chatku. A nejlépe blízko u umývárny, může být?“                                                                                

Vysypala jsem mu všechny své drobné, dostala klíč už bez řečí a šla se ubytovat. Chatka č.32 se nacházela opravdu hned vedle umývárny, ovšem na opačném konci kempu, odkud jsem před chvílí přišla. To dám... Z posledních sil jsem se vlekla kempem, abych po příchodu ke sprchám zjistila, že jsou na mince. A ty všechny jsem zaplatila za chatku v recepci. Ano, určitě se už chechtáte – na druhé straně kempu!!! Sesunula jsem se na postel v papundeklové chatce pro tři, která již měla své nejlepší časy za sebou. Ale byla tam zásuvka (mobil potřeboval oživit), prkenná pryčna měla měkkou matraci a deka byla čistě povlečená a voňavá.

Havarijní hygienu jsem provedla u umývadla. Poté jsem se nasoukala do nejméně smradlavého oblečení, obula sandály a s vidinou bohatýrské večeře a studeného piva jsem se znovu vlekla přes celý kemp až na terasu restaurace. Maso, maso, maso! - křičelo mé znavené tělo. Bylo dostatečně uspokojeno kuřecím řízkem s hermelínem. Po malém pivku jsem si domluvila setkání s přítelem na desátou ráno u recepce, a pak už jen spokojeně předla, nepřipouštíc si skutečnost, že mne ještě čeká zpáteční cesta do chatky. A taky velké prádlo! Rozměněné drobné na sprchu byly v peněžence, v bříšku jako v pokojíčku – tak s chutí do toho a vše je hotovo.

***

Páchnoucí horu propocených svršků a spodků jsem dovlekla do místnosti, označené symbolem pračky, abych zjistila, že se tam na mne šklebí dva nerezové dřezy bez špuntů. Odtok jednoho z nich jsem ucpala ponožkou a prala a prala. Průčelí chatky jsem pak omotala šňůrou, kterou jsem si prozřetelně přidala do výbavy, a zaplnila ji vypraným oblečením do posledního místečka. A až do cíle už nemusím prát – povedlo se to!

Bolavé nohy mi bránily rychle usnout, a stejně tak i obavy, jak mi bude zítra. Ale lidičky zlatý – já fakt došla do Tábora!!!

 

RSS
Santiago de Volary
 
 
Powered by Phoca Gallery

 

Copyright © 2017  Marcela Krčálová - Průvodce osobním rozvojem

 

Kompletní tvorba webových stránek Náchod - Webovky pro Vás - Sylvie Novotná