Marcela Krčálová

Prožitkové semináře, Rodinné konstelace, Čokolády Jordis´

SANTIAGO DE VOLARY aneb MÁ CESTA SMYSLNÁ

Je to víc jak tři roky, kdy ke mně začaly ze všech možných stran proudit informace o Svatojakubské poutní cestě do Santiaga de Compostella. Při srpnové úplňkové pouti v brdských lesích mi o svých prožitcích vyprávěl Jan Bím, překvapila kamarádka, která se na pouť vydala se svým přítelem, a dokonce i můj syn mi jen tak mezi řečí sdělil, že při svých studiích ve španělské Granadě si odskočil projít malou část trasy.

Byla jsem doma teprve několik měsíců po návratu z téměř ročního pobytu v Austrálii. Již bez svého knihkupectví, bez stálého příjmu, zato s hromadou téměř neprodejných knih, s dluhy, hypotékou a strachem, co přinesou dny příští. A záviděla jsem těm poutníkům, zatraceně moc!

Jednoho večera jsem se zase trochu užírala svou situací a polohlasně vrčela:

Oni si putují po takových krásných silových místech, prožívají si své vnitřní transformační procesy a já trčím v Trutnově a můžu jít tak maximálně… DO VOLAR!

A v tu chvíli jedna má vnitřní součást zajásala a povídá: Poslyš, děvče, a PROČ NEJÍT PRÁVĚ DO VOLAR? To je přece báječný nápad!

Starý statek na volarských Brixových dvorech, kde žije rodina mých dobrých přátel, je místo mému srdci milé. Nesmírně ráda se k nim několikrát ročně vypravím. Kolik že je to kilometrů?

Změna mé nálady byla okamžitá – z litujícího se připonasrání jsem byla vymrštěna do proudu euforického nadšení. Mapy.cz! A hned!

Aha – téměř 400 km… Ale to není marný!

Někdy ve tři ráno jsem odpadla od monitoru – poměrně vyčerpaná, zato s přesnou trasou a kilometráží cesty. Hezky po turistických stezkách, po zajímavých místech, pokud možno mimo asfaltové cesty – nestojím totiž   o cestu nejkratší, ale o tu NEJHEZČÍ!

Od první chvíle jsem věděla, že tato pouť nebude o tom ujít 40 km denně, ale užít si každičký ušlapaný kilometr, každou minutu svého putování.

Mít všechny smysly i srdce otevřené tomu, co cesta přinese. Prožívat SMYSLNOU CESTU, tvořit ji každým krokem a střídáním nádechů a výdechů…

***

Tři roky zrálo správné načasování. Konečně letošní jaro přineslo podmínky i chuť oprášit plán, poshánět vše potřebné, zvolit den D a konečně vyrazit.

V sobotu 9. července mí volarští přátelé organizovali již osmý ročník “ VOLARSKÉHO SEKÁČE“ – závody v kosení trávy. A tak jsem tentokrát na pozvání odpověděla prostě: ANO – PŘIJDU!

Čas, kdy jsem se rozhodla vyrazit, se nabídl sám: LETNÍ SLUNOVRAT, den po úplňku – 21.6.2016.

***

Čím jsem starší, tím víc se učím být k sobě laskavá. Že bych měla nachozeno hodně kilometrů – to ani náhodou, proto jsem si dala denní limit maximálně 25 km s tím, že vše nezbytné si ponesu na zádech.

Staré dobré mapy místo navigace, ešus, co pamatuje všechny mé vandry, něco jídla, nejnutnější oblečení a po zkušenostech s vrtkavým počasím v první půli června i malý, nenápadný, rychle postavitelný stan.

Pravda – ten už se mi jaksi nevešel do batohu. Z obav, abych si nesbalila „Mastodonta“ (kdo viděl skvělý film Divočina – ten ví :), jsem si totiž radši vybrala menší dámský bágl, a navíc krásně fialový!

***

Při volbě věcí potřebných jsem moc moc myslela na moji kamarádku Ivu – krásnou, milou duši, která od začátku května 2016 putovala právě onou zmíněnou Divočinou – vyrazila na Pacific Crest Trail.

V polovině září Iva tuto náročnou pouť dokončila. Má za sebou 100 dní putování a neuvěřitelných 4260 km.

O co snazší je putovat naší zemí, kde nejsou pouště ani chřestýši a téměř každý den můžete narazit na obchod, nebo ještě lépe na otevřenou hospůdku!

***

Trvalo mi delší čas, než jsem byla schopná dát své prožitky do slov, přidat něco fotek, poděkovat a podělit se o tyto řádky nejen s těmi, kteří mne podporovali na mém putování.

Třeba někoho z vás mé vyprávění zaujme, pobaví či inspiruje, kdo ví.

Žijeme totiž v nádherné zemi!

Mé vyprávění den po dni s fotografiemi si můžete přečíst zde

 

 

Copyright © 2017  Marcela Krčálová - Průvodce osobním rozvojem

 

Kompletní tvorba webových stránek Náchod - Webovky pro Vás - Sylvie Novotná